Vzhledem k tomu, že mám špatné kyčle, mám i špatný styl chůze. Proto jsem se rozhodla jít požádat o rehabilitace na ortopedii v Králově poli. Když jsem čekala v čekárně, přisedl si zajímavý starý pán. Přisedl? Ne! Jen se tam tak objevil. Je pravda, že jsem si celou dobu četla, takže jsem nemusela zpozorovat, jak přichází, ale jsem jako introvert natolik vnímavá, abych nemusela mít problémy s lidmi, že i tak bych si ho podle mě měla všimnout. Nejprve mě na něm zaujala náplast přes oko. Byla bílá, čtvercovitá a přilepená nějakou páskou. Co člověk, který má očividně něco s okem, dělá na ortopedii? Pak jsem si ale všimla dalších podivností. Měl docela roztažené nohy, i když seděl, což je na staré pány zvláštní. Asi, řekla jsem si, aby se mu sedělo pohodlně. Připomínal mi krále, který vysedává na královském trůně celé dny a tak musí sedět tak, aby to nic neudělalo s jeho zdravím. Když už jsem u toho zdraví, další věc, která mi přišla divná, bylo to, jak rovně stál. Očividně to byl možná voják, ale... znala jsem víc dědečků, co byli vojáci a většinou na nich válka zanechala negativní důsledek, rozhodně ne to, že by jim zpevnila záda. Když už jsem se na něj dívala asi minutu, dostala jsem strach, protože jsem si uvědomila, že se na mě celou dobu trochu tajnůstkářky usmívá. A to pořád, i přesto, že mu nedokážu úsměv oplatit. Nedokážu? Ne nechci? Možná mezi námi vznikly menší sympatie. Každopádně jsem se rozhodla alespoň zeptat, co to má s okem. Kdysi, ve skutečnosti asi minulý týden, jsem četla o bohu, který se jmenuje Odin. A ten pán mi ho docela očividně připomínal. Ale ne! Co to zase blbnu! Odin je smyšlená postava, která neexistuje. Prý bůh moudrosti, šibenic a k tomu umí kouzlit. Copak kouzla a bohové vůbec existují? Stejně mi to ale nedalo a doufala jsem, že pán to ve svém věku bude brát alespoň jako starostlivost, a ne drzost. Musela jsem se prostě zeptat: „Co se Vám stalo s tím okem?" Pán tuto otázku vzal jako normální otázku typu: Kolik je hodin. „Dostalo se mi do něj vápno." řekl a měla jsem pocit, že dokonce čeká, až se ho ještě zeptám na další věci. Chtěla jsem se ho zeptat, co člověk, jako on, co má sice v něpořádku oko, ale je rovný jako pravítko, dělá na ortopedii, ale už si mě dovnitř zavolala sestra.
Doma jsem se ptala, co si o tom, že vápno ničí oči, ostatní myslí, a prý je to normální, že vápno ničí oči, když do nich spadne. Tak jsem odešla, ale pořád jsem byla velmi udivená.
Další týden jsem jela na ranní meditace do jógového centra Joga Lokah na Zelném trhu. Byla jsem tam předtím už jednou a líbilo se mi to, akorát blbé je to brzké vstávání. A tam jsem ho potkala znovu! Seděl přímo naproti mě, ale přísahala bych, že když jsem si sedala, tak tam ještě nebyl, a že se tam objevil až v průběhu jízdy. Poslouchala jsem písničky z mobilu, tak jsem měla výmluvu, proč s ním nemluvit, i když mi to přišlo blbý, když jsme se bavili už včera. Alespoň pozdravit bych ho mohla. Pak mě ale tato podivná situace vyděsila. Chtěla jsem se na něj přestat koukat, ale nešlo to. Jemu to nevadilo a pořád se na mě usmíval. A to velmi, velmi důstojným pohledem. Hned na nádráží jsem vystoupila, velmi kvapně, až by to vypadalo divně, kdybych to kvůli své povaze nedělala celkem často. Ani nešla do šaliny, nýbrž běžela vystrašená po Masarykově ulici až na Zelný trh. Pak už se mi nic divného nestalo.
S rodinou jsem šla do vodního světa. Byli tam žaloci, ryby a různí další mořští živočichové. Akvária byla osvětlená a plná rostlin. Rodině jsem se ale ztratila. Šla jsem do údržbářské místnosti, v domnění, že tak bude někdo, kdo je viděl. Ale byl tam Odin! Tentokrát nevypadal jenom jako děda. Používal stůl jako takový svůj trůn. Neměl boty, s vysvětlením že je tu tak plochá země, že to není třeba. Zato měl krásný plášť, který mu visel za jedno rameno, ale jenom plášť. Vysvětlil, že je mu u nás vedro. Na hlavě měl jakousi čepici a přes to samé oko, které měl ten pán zakryté, měl pásku jako pirát. Měl šedivé vousy, které se mu na konci stáčely, ale i dost vlasů. Postavu měl stejnou, jako v šalině. Vypadal jako by mu bylo 80 let, ale já věděla, že je mu víc. Je z pravěku. „Ahoj čarodějnice." řekl. Ví co jsem. „Příště by možná bylo slušné mě nejprve pozdravit." Byla jsem tak zaujatá jeho vzhledem, že jsem ze sebe dostala jen: „Dobře." Povídali jsme si o magii a o vědomostech na velmi intelektuální úrovni asi pět hodin a mezitím neuběhl vůbec žádný čas. Takže jsem se mohla vrátit za rodinou. Ale v ten moment už s pocitem, že mám kamaráda z pravěku.
