• Sky

Můj strach - krátký příběh (co bude v mé knize) #ukázka demo

Když mi bylo deset, byla jsem na táboře. Jezdila jsem tam každý rok. Spali jsme ve stanech s podsadou a to se mi vždy líbilo. Měla jsem trvalou kamarádku Lucku, se kterou jsem byla ve stanu. Nikdy jsem se v těch stanech nenudila. Škoda, že právě ten rok mě čekal první třídenní putovní tábor (puťák), kdy nás vedoucí na tři dny spolu s dalšími dvěma dospělími nešťastníky vykopnou z tábora a musíme chodit kilometry denně a spát v lese.


Kdybych věděla, CO mě čeká tento rok, tak se na celý tábor radši vykašlu. Ale oni chtějí pokaždé ty tři dny kalit bez děcek, tak co nadělám.

Balím si své věci. Můj vedoucí Prďoch (jak mu přezdívali) mě za to okamžitě zkritizuje. Prý si zbytečně beru moc oblečení. Kupodivu chodím na skauta, takže hračky si neberu, ale jemu to zjevně nestačí. Vyndám polovinu věcí a ještě si vezmu dvě dvoulitrové lahve s VODOU, jak mi Prďoch poradí. Nemyslím si, že je to teď lehčí. Ale v zápětí mi dojde, že to po mě chtěl proto, abych vzala část oddílového jídla k sobě. Protestuji, ale není mi to nic platné.

Po obědě musíme vyrazit. Řekla bych, že jsem měla nechat vosu, aby mě bodla a já nikam nemusela. Ale to bohužel nejde. Proč? Bojím se vos a mravenců.

Když mi bylo pět let, šli jsem s adoptivní mámou, babiččiným psem Benem (co nedávno umřel) a bráchou na procházku do lesa. Bylo strašné sucho, léto a máma se v lese a v tom, jak tam chodit, vůbec nevyznala. Naposledy v něm šla za mlada, když jezdila s adoptivním tátou na vandr a od té doby se jenom starala o nás. Jak si ale myslím já, byly to výmluvy. Klidně jsme s ní mohli jít, les je deset kilometrů od Zelenče v Klánovicích a lze do něj zajet autem. Tenkrát jsme nebyli v Zelenči, ani v Klánovicích, ale v Jižních Čechách v obci Kostelec nad Vltavou.

V tom lese jsme zašli z nějakého důvodu mimo cestu. Máma asi nezná biologii a hledala na vyschlé zemi houby - si myslím dodnes. Když tu se Ben svým vodítkem zamotal kolem nějakého stromu, mámě se podařilo šlápnout (naštěstí jen minimálně) do vosího hnízda, které bylo pod ním a už to jelo. Máma křičela, ale musela vyprostit Bena. Myslela si asi, že babičce na něm záleží víc, než na nás. To sice může být převážně pravda, ale babička mě vždy měla nejradši z rodiny (jak už jsem vám psala), takže rozhodně by dala přednost alespoň mě před svým psem.

Mezitím dostala máma několik žihadel, Ben také, já čtyři a brácha žádné. Byl srab, hned utekl a nechal v tom všechny holky, ale to mu na popularitě neubralo, jelikož jeho popularita je mínus nekonečno.

Doběhli jsme s jekotem zpět na statek babičky, ale na té vesnici nikdo nikdy není, takže nám nikdo nemohl pomoct.

Máma nás chtěla namazat mastí, až pak si všimla, že jsem úplně oteklá a mám horečku. Položila mě do babiččiny postele, která byla v teplejším pokoji a babičku napadlo mě mazat a krmit cibulí. Fuj, fuj!

Nakonec máma zavolala doktora. Musel přijet on k nám, máma neměla auto a musel nás tehdy vozit strejda Luboš (bývalý voják, co se tu o to stará a zdědí to tu). Doktor prohlásil, že mám alergii na vosí jed (vosí, ne včelí) a dal mi na to nějaké prášky. Za tři dny jsem byla v pořádku, ale museli jsme jet hned domů a máma mě zavezla k praktikovi.

A můj strach z mravenců pramení pravděpodobně z toho, že nám každý rok lezli do domu a lezli po stromě, na kterém jsme my děti lezli.

Teď o čtyři roky později byla cesta na puťáku hotové peklo. Mravenců bylo nepočítaně, nebyla nouze o obří mraveniště, taková jaká nejsou v současném roce ani možná. Vos bylo také víc než normálně a nejhorší bylo, že se rozmnožili komáři. Po cestě jsem plakala. Prďoch (ten vedoucí) se mě snažil pokaždé utěšit, ale marně.

První noc jsme spali někde na louce soukromého majitele, se kterým se Prďoch domluvil. Celou noc mě budili komáři. Další den bylo ještě větší peklo, tak mi Prďoch řekl, že s ním mám jít do lesa. Bála jsem se o výprask. Tehdy jsem netušila, že by mi mohl udělat třeba i něco horšího, třeba mě znásilnit, a tak jsem šla a jen jsem si od něj držela odstup. Ptal se, proč jsem ze všeho tak vyděšená. Řekla jsem, že se bojím vos a mravenců, a že mi vadí, když mě štípne komár. Řekl mi, že má amulet, který nosí na ruce a dodává mu odvahu. Já jsem namítla, že žádný amulet nemám. On mi ho pak dal na ruku a řekl, že teď mi jeho amulet dodá odvahu. Od té chvíle jsem šla rychle a jednoduše, protože jsem věřila v moc amuletu. Ušli jsme ten den třicet kilometrů, první den to bylo jen patnáct, a Prďoch se bláznivě chtěl včas dostat do nějakého určitého bodu, abychom spali blízko města, kam chtěl poslední den zajít. Jenže jsme měli cestu přes hlavní silnici, kterou se mu nechtělo chodit. A to, co potom přišlo, bych nedokázala ani dnes a nechápu jak mě zhypnotizoval. Mimo silnici by cesta k místu vedla jen přes pole metr vysokých kopřiv, které v té době byli jen o něco málo přes třicet centimetrů menší než moje hlava. A já se kopřiv bála, i když cestou jsme jich moc nepotkali a prohlásila jsem jasně, že nikam nejdu. Nevím jak mě přesvědčil, abych tam vešla. Pamatuji si jen, že jsme se pohybovali rychle a držel mě za ruku. Každopádně jsem těma kopřivama prošla a skončilo tak moje brblání po celý zbytek cesty.

Prďoch mi po puťáku sebral náramek a já začala panikařit, že kvůli tomu svou odvahu zase ztratím, ale on se usmál a tajemně řekl: "Odvaha z náramku je teď v tobě, už ho nepotřebuješ".

Opravdu jsem už od té doby byla méně zbabělá, postupně čím dál víc statečná a brzy jsem překonala odvahou své vrstevníky.

A na konci roku jsem dostala tričko za nejlepšího táborníka, i když jsem neměla nejvíc bodů, protože ho dával Prďoch. Ostatní oddílový vedoucí jen nevěřícně kroutili hlavou, ale já hned věděla, proč to udělal. Odvaha je překonat to, že se někdo bojí a není třeba jen síla, aby byl někdo hrdina.


KONEC




37 zobrazení2 komentáře

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše