• Sky

Malý princ - pohádka nebo realita?

Všichni jste o této knize jistě už slyšeli. Já jsem ji před nedávnem četla a musím říct, že ve mě vzbudila velké emoce, hlavně o současných obyvatelích této planety. Pozor, článek obsahuje spoilery!


Kniha vypráví o pilotovi, co ztroskotal letadlem uprostřed africké pouště. Přesně na místě, kam dopadl malý princ. Malý princ má výročí návštěvy země a chce se vrátit domů tím, že se nechá ušknout žlutým hadem. Předtím se skamarádí (jak říká kniha: ochočí) s malým princem. Zajímavé na této knize je, že je to alegorie na chování dospělích.


Já sama ještě dospělou nejsem. Můj kamarád z Brna říká, že prý jsem, protože dokážu mít na věci vlatní názor a vím, co chci - tzv. nepotřebuji nad sebou dohled. Je pravda, že kromě dob, kdy mám deprese ze světa a musí se o mě někdo starat, vážně nepotřebuji žádný dozor. Tak nějak jsem už zjistila, jak to funguje a vím, co mám v životě dělat. Jsem ale dospělá?


Zkusíme si teď rozebrat částě knihy a podle toho usoudit závěr, můžete se zkoumat spolu se mnou....




Kdyţ mi bylo šest let, viděl jsem jednou nádherný obrázek v knize o pralese, která se

jmenovala Příběhy ze ţivota. Na obrázku byl hroznýš, jak polyká šelmu. Tohle je kopie

kresby:


V knížce stálo: „Hroznýši svou kořist neţvýkají, polykají ji celou. Potom se nemohou ani

hnout a celého půl roku spí a tráví.“

Hodně jsem tehdy přemýšlel o dobrodruţstvích v dţungli a také se mně podařilo nakreslit

pastelkou první kresbu. Kresbu číslo 1. Vypadala takhle:



Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach.

Odpověděli mi:

„Proč by klobouk naháněl strach?“

Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zaţívá slona. Nakreslil jsem tedy vnitřek

hroznýše, aby to dospělí pochopili. Oni totiţ potřebují vţdycky nějaká vysvětlení. Má kresba

číslo 2 vypadala takhle:




Dospělí mi však poradili, aby nechal toho kreslení otevřených a zavřených hroznýšů a zajímal

se raději o zeměpis, počty a mluvnici. Tak se stalo, ţe jsem se v šesti letech vzdal skvělé

malířské kariéry. Neúspěch mé kresby číslo 1 a kresby číslo 2 mě odradil. Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. Musel jsem si tedy

vybrat jiné povolání a naučil jsem se řídit letadlo. Létal jsem tak trochu po celém světě.

A pravda je, ţe mi zeměpis hodně poslouţil. Dovedl jsem na první pohled rozeznat Čínu od

Arizony. Je to velice uţitečné, kdyţ člověk v noci zabloudí.

A tak jsem se v ţivotě setkal se spoustou váţných lidí. Ţil jsem hodně s dospělými, poznal

jsem je velice zblízka. Ale mé mínění o nich se valně nezměnilo.

Kdyţ jsem mezi nimi potkal někoho, kdo se mi zdál trochu bystrý, ověřil jsem si na něm svou

zkušenost s kresbou číslo 1, kterou mám stále schovanou. Chtěl jsem vědět, je-li opravdu

chápavý. Ale vţdycky mi odpověděl: „To je klobouk.“ Nepovídal jsem mu tedy ani o

hroznýších, ani o pralesích, ani o hvězdách. Přizpůsobil jsem se mu. Mluvil jsem s ním o

bridţi, golfu, politice a o kravatách. A dospělý byl velice spokojen, ţe poznal tak rozumného

člověka.


Když si rozebereme první část knihy - kreslení hroznýšů a blbé, nechápavé dospělé, většina chytřejších z vás už dávno pozná, že jí to něco připomíná.


Když jsem byla malá já, a vy jste to možná měli podobně (pokud jste se narodili mezi rokem 1990 a 2000 nebo dřív, pak už byly jen počítače), často jsem přišla za rodičema např. s velkým kloboukem na hlavě a dospělí řekli: ty máš ale krásný klobouk. Já z toho byla zmatena a řekla jsem - to není kloubouk. Dospělí mě ale nechápali. Nechápali to, že to je např. kovbojský klobouk, který nemá být krásný, nebo vesmírná maska, nebo vojenská přilba. Byl to pro ně prostě jen klobouk. Špatné úmyslně tak nastavené školství a nedostatek kreativity v životě dětí z nich dělá ještě horší dospělé, než kteří jsou teď. Tito dospělí (dnešní) jsou realisti. Tamti dospělí (zítřejší)


, kteří budou z dnešních dětí, budou ovce. Přitom by stačilo tolik nevěřit jiným dospělím a prostě vychovávat děti tak, aby jim tahle multirealita zůstala zachována. Já ji mám pořád. A proto si v komunikaci rozumím s dětmi a fantazáky, taky některými druhy umělců, ale s normálními lidmi (95%) si nemám co říct. Prohlašují, že jsem divná, že nemám logické myšlení, že nevidím realitu. Ale jsou to oni, kdo ji nevidí. Ti vidí jen vzorce.


Učení, jako zeměpis, matika, fyzika, mluvnice (jak se o nich píše ve druhé části příběhu), se opravdu hodí jen na povolání jako pilot, polda, učitel, lékař, bankovní specialista. Chcete li být spisovateli, malíři, herci, hudebníky, doporučuji si dodělat tu nejlehčí možnou maturitu a pak jít na konzervatoř (jste li herec nebo hudebník), popř. si založit živnost a začít psát a malovat (jste li spisovatel nebo malíř). Ty školy vám kariéru nezaručí. Ty ji zničí. Samozřejmě si s lidmi, co mají jiné zaměření, nebudete rozumět. Ale bez umělců to tu bude vypadat čím dál hůř - a už vypadá. Nikdy bych nevěřila, že píseň What´s the fox say, kterou jsem ještě před 5 lety považovala za pop šlágr, budu nyní brát za úžasné osvícené dílo.....A nevěřte všemu, co se učíte ve škole.


Věci, o kterých se baví dospělí i chování dospělích mi přijde vážně pořád velmi mimo. To je možná důkaz, že já ještě dospělá nejsem. Myslím, že další důkazy už netřeba.


Kniha se mi líbila, ale zas taková, že bych nad ní jásala a strážila ji jako poklad, to zas ne. Je to významná součást mojí knihovny. Je psaná jednoduše a poučení v ní musíte hledat v tom jednoduchém textu (jednoduchý text pro děti narozené před rokem 2000, podotýkám). Zasáhla mé srdce hlavně uvědoměním si, že já nikdy dospět nechci a normální se stát taky úplně nechci. Proto přece nemusím být blázen. Děti se narodí, jsou skvělé a za jejich faily mohou rodiče. Ale jako dospělí se chovají nelogicky: majetnicky, zodpovědně i když nemusí, jsou opilý, myslí si, že každý má uznávat jejich autoritu, jsou domýšlivý a záleží jim na názorech druhých, záleží jim na práci co je naprd, pořád všechno počítají, místo aby to prožívali. Nestojí za nic, zkráceně řečeno. Pozbývají vše, co já, NAŠTĚSTÍ, ještě mám :-)



20 zobrazení

© 2023 by The Book Lover. Proudly created with Wix.com