Ahoj lidi,
jak jistě někteří víte, psala jsem sem, že se psychouši neustále hádají a mění moje diagnózy. Když se podíváte do mých papírů z různých hospitalizací, ani jedna z nich není stejná. Není to však tím, že neustále měním své chování. Já jsem rebelka, jen tak něčeho se nevzdám. Ale psychiatři, dále jen psychouši, se neustále soustředí jen na detaily, místo aby se zaměřili na osoby jako celky. Z toho pak nabydou mylného dojmu, že mám schizofrenii, a opomenou, že se očividně jen zajímám a fantasy a sci - fi kulturu, nebo si řeknou, že jsou asperger, aniž by vzali v potaz, že jsem rebelka, takže mi na názorech lidí nesejde a k tomu geek girl, takže si plánuji své činnosti a mám analytické myšlení - to vše z počítačů , u kterých trávím většinu svého času.
Moje první hospitalizace nebyla hospitalizace, ale jen měsíční pobyt v diagnostickém ústavu. Bylo mi 7,5 roku. Neřeknu, kvůli čemu jsem tam šla, kdyby si tohle četl nějaký můj psychouš, zjistil by, jak s nimi manipuluji a co vše před nimi tajím. Každopádně to bylo v Praze v Motole, což je asi nejlepší místo v Praze, kam vás mohou zavřít. Jídlo tam bylo asi jako v každé nemocnici té doby, nevím jaké tam mají teď, ale předpokládám, že horší. Spala jsem tam na pokoji s tátou, jelikož jsem byla moc malá a moc divná, abych tam byla sama.
Celý svět, kde jsem se nacházela, mi v tu chvíli připadal naprosto neznámý. Bála jsem se jezdit auty a vlaky, nechápala jsem smysl rodiny (přece mě jen adoptovali, proč na ně mám být hodná), většinu času jsem hrála hry na superhrách nebo Rexe a společnost jsem nevyhledávala. Spíš než lidi mě zajímali hlavně počítače, knihy a hračky. Hlavně houpačky, nebavili mě nudné bárbíny. Vždyť ani neměli vše, co mají normální lidi. Avšak na otázky jsem reagovala normálně, počítala jsem geniálně, do 50 000, sčítala, odčítala a násobila dvěma. Hrála jsem karty, člověče i kostky s babičkou a to vše bez pomoci, dokonce jsem ostatním počítala body. Víc než matika mě ale kupodivu bavilo umění. Nejprve jsem chtěla být malířkou, ale poté, co jsem napsala 8 stránkový veršovaný dopis spolužákovi do nemocnice a bez jediné chyby, pouze v 7 letech, mi bylo jasné, kde je moje budoucnost. Chci být spisovatelka! A to mi vydrželo dodnes.
Psychiatři v té době nenašli žádné vychýlení chování z normálu, snad jen, že se tak nezajímám o ostatní děti a má inteligence je zvýšená. Za to, že BYLA má inteligence zvýšená, jsem vděčila hlavně hračkám, který mi pomáhali dát si věci dohromady a dnes je již děti moc nevyhledávají a tátovi, který mi četl knihy před spaním - hlavně Narnii. No a nesmím zapomenout na počítače. Když jsem byla u počítae, rodiče ani bratr mě neprudili a já se nemusela chovat slušně - což byla další z věcí, kterou jsem nechápala. Proč se chovat slušně, stačí se chovat mile a přátelsky, a říkat svůj názor, je li to nutné. Ale ne každý, zvlášť ne moje křesťanská rodina, se mnou sdíleli mou fantazii, chytrost, zálibu v počítačích a svéhlavost. Z ústavu jsem odešla o aspergerův syndrom bohatší a když jsem se táty ptala, proč mě dali nemoc, když jsem viditelně zdravá, řekl, že prý je nemocný jen můj mozek. Nález nebo něco takového mi ale neukázal, mělo se to projvovat v myšlení. "To by mě zajímalo, co se bude dít dál" říkala jsem si. To jsem ale neměla, protože mě zavedli k mému prvnímu psychoušovi - paní Ryšánkové, dětské psychiatričce, která měla víc úsměvů, než rozumu. Nevěděla jsem, proč tam vůbec chodíme, po žádné návštěvě (až do roku 2015) se nic nezměnilo, jen jsem dostala malé růžové prášky, po kterých jsem byla neustále unavená. Když jsem je ještě nebrala tak dlouho, měla jsem pocit, že dokážu cítít víc, než lidi, třeba vůni léta (ne kytek, ale prostě jen léta), rána, večera - podle čehož jsem dokázala odhadnou čas, místo se zavřenýma očima i třeba měsíc... ano, ano, i měsíce měli své specifické vůně. Někdy jsem jen čuměla z okna, jako by mě něco věznilo, nebo bych po něčem hluboce toužila. Pořád jsem četla, ale čím dál jednodušší literaturu, má inteligence jakoby klesala a o přátele jsem přicházela. Nikde na táboře mě nechtěli, i když se za mě rodiče zaručili... stejně toho začínali litovat po tom, co jsem lezla po skalách (přezdívka Kamzík), počítala auta dole na silnici, nebo psala, zatímo ostatní dělali, co po nich dospělí chtěli. S mou fantazií jsem si hrála s plyšáky na školu, se zvířátky na lázně i na schovku a pořádala Hallowenské, Vánoční, letní i jiné oslavy pro všechny své plastové kámoše - kdo by se obtěžoval s lidmi, co nedokážou myslet sami za sebe, že? A pak jsem potkala REBELKY.
Pokračování příště
Rada č. 1
Když někdy navštívíte nějakou psychiatrii, počítejte s tím, že psychiatři si vás nebudou všímat celistvě, ale jen vašich detailních výkyvů. Chápejte, že to musí dělat jako pojistku, kdyby jste náhodou byli psychopati, ale dávejte si zároveň bacha. Když se vám povede zaplést do vaší řeči malou lež, je to lepší, než tam zaplést lež velkou, která bude očividnou lží. Nesmíte zapomenou vyprávění míchat s ověřitelnou pravdou. A hlavně si vždy vzpomeňte, co by dělala většina obyvatelstva a co vám říkali "normální" lidi za rady a dělejte, že se tím řídíte. Pustí vás dřív, než řeknete "Ale já jsem "normální""